“Tanec je píseň těla“
Marta Graham ve svém citátu odhalila podstatu Iris (Irca Antonova) jako tanečnice. Písní vše začalo a s písní na rtech také odcházím z každé taneční lekce. A jak říkají tanečnice z mých kurzů: „Je to ideální způsob, jak přepnout na jiný kanál.“ Ten orientální.
Už jako náctiletá jsem se stala vášnivou fanynkou orientu, její hudby a hlavně dlouhých orientálních sukní. Během studia na vysoké škole v Olomouci jsem propadla kouzlu orientálního tance na kurzech školy Mila el Kral, vášnivě jsem točila zápěstími, cinkala penízkovými šátky a cítila se jako znovuzrozená Šeherezáda. Po návratu do Prahy jsem se začala vzdělávat u lektorů v Centru tance a zatančila si i ve stylu Bollywoodu pod taktovkou Vendulky Uhyrkové.
Velkým zlomem v mojí taneční pouti znamenala účast na dvou ročnících festivalu Nile Group Festival v Káhiře (2008 a 2009), kde jsem se vzdělávala u profesionálních lektorů, z nichž si nejvíce cením právě workshopů u Mahmouda Redy, Faridy Fahmy, Osamy Emam a Mohameda Kazafy. Díky nim se pro mě otevřela nová kniha orientálního tance; zejména pak kapitoly věnované folklórním stylům.
Kouzlo káhirských tržišť se mnou přeletělo až do Česka v kufrech zaplněných až po okraj látkami, kostýmy a rekvizitami pro moji dívčí taneční skupinu Belly Habibi, kterou jsem založila v roce 2006 v Domě dětí a mládeže Stodůlky. Se skupinou slavíme úspěchy doma i v zahraničí; vytančily jsme si např. titul Bellydancer of the World v německém Duisburgu.
Velkou inspirací při mé práci lektorky pro mě byli nejen zahraniční lektoři z Egypta, ale také české tanečnice jako jsou Kathreen, Badriyah, Mona, Michal Mach či Martina Vieweghová. Mé největší díky však patří mé lektorce Eglal, na jejíž kurzy chodím od roku 2012 a velmi si ji vážím nejen pro její taneční umění, ale zejména si cením jejích pedagogických kvalit. Je pro mě neustálým zdrojem inspirace a dobré nálady.